V Muzeu umění Olomouc působíte jako vedoucí odboru starého umění, Vaší specializací je evropské umění raného novověku. Zároveň se velmi zajímáte a zasazujete o využívání nových technologií pro zpřístupnění kulturního dědictví v paměťových institucích. Z čeho vychází Váš zájem o digitální technologie?

Možná by ta otázka mohla znít spíš opačně, tedy jak jsem se dostal ke starému umění. Digitální technologie mě totiž provázejí už od základní školy. V osmdesátých letech jsme měli ve škole první učebny výpočetní techniky a učili jsme se pracovat s programem BASIC, na konci hodiny jsme si pak mohli zahrát nějaké jednoduché osmibitové hry. To mě tehdy fascinovalo. Chodil jsem i na programátorské kroužky, později jsem stavěl počítače sobě, kamarádům i rodině. Tento technologický zájem se pak na vysoké škole přirozeně propojil se zájmem o umění raného novověku.

Jak se vám dnes daří svět starého umění a digitálních technologií propojit v muzejní praxi?

Jsem sice historik umění, ale pracuji v muzeu, kde je pro nás zásadní hledat narativy, které osloví současné návštěvníky. Velký zlom pro mě nastal v okamžiku, kdy jsem začal navštěvovat muzea s vlastními dětmi a chtěl jsem jim předat vztah k těmto institucím. Záhy se totiž ukázalo, že muzea výtvarného umění pro ně znamenají zhruba deset minut zájmu, a pak přichází nuda. Začal jsem je proto brát do přírodovědných a technických muzeí. Tam se už delší dobu kurátoři a edukátoři snaží návštěvnický zážitek zprostředkovávat jinak a atraktivněji než v muzeích výtvarného umění.

V přírodovědném muzeu je hluk, nadšené děti a energie. V tom výtvarném ticho a atmosféra chrámu, který si historici umění často staví sami pro sebe.

Často používám příklad z Vídně: stojíte u sochy Marie Terezie, vlevo máte Kunsthistorisches Museum, vpravo Naturhistorisches Museum. V přírodovědném muzeu je hluk, nadšené děti, energie. V tom výtvarném ticho a atmosféra chrámu, který si historici umění často staví sami pro sebe. Mým cílem bylo vzít si z obou těchto světů to nejlepší a pokusit se je propojit. To znamená zpřístupnit a zatraktivnit návštěvnický zážitek ve výstavách výtvarného umění, aniž bychom rezignovali na odborný obsah.

Životy. Umělci perem Karla van Mandera, Muzeum umění Olomouc

Jak se toto uvažování promítá do Vaší kurátorské práce?

Promítá se jednak do výběru témat, neboť se věnuji především kulturně-historickým výstavám, které mají potenciál vyprávět příběh, a také do interpretačních nástrojů, které na výstavách používáme. Vedle klasických exponátů například často pracujeme s asistovanou edukací. To ale samozřejmě nelze zajistit po celou otevírací dobu muzea, a proto využíváme nová média, což v současnosti zahrnuje i umělou inteligenci.

Studoval jste v Nizozemsku, kde je muzeologie na velmi vysoké úrovni, zvláště v oblasti zpřístupňování expozic širokému spektru návštěvníků. Ovlivnila vás tamní muzejní praxe?

Studoval jsem tam v roce 2005, kdy nové technologie do muzeí teprve začínaly pronikat. Když jsem si to ale srovnal s návštěvami galerií v Čechách, rozdíl byl výrazný. Zážitek z nizozemských muzeí byl celkově přirozenější, příjemnější. Už tehdy se tam objevovaly monitory a digitální prvky, i když ještě ne úplně promyšlené. Byla to taková dřevní doba digitálních technologií. Neinspirovaly mě tedy ani tak sofistikované digitální aplikace jako spíš celkově jejich vstřícný přístup.

Digitalizace není o tom, že vezmete kresbu, dáte ji do skeneru a vznikne soubor. Je to proces, který začíná v depozitáři a končí u návštěvníka.

Podstatnou součástí Vaší práce je také supervize digitalizace sbírek. Mezi lety 2021 a 2024 jste se podílel na rozsáhlém výzkumném projektu Nahráno - Otevřeno: Digitalizace, zpřístupnění a edukativní využití uměleckých sbírek v paměťových institucích. Co bylo pro vznik projektu klíčové?

Uvědomění si, že digitalizace není jen o technické realizaci. Není to o tom, že vezmete kresbu, dáte ji do skeneru, vznikne TIFF, a tím je vše hotovo. Digitalizace je proces, který začíná v depozitáři a končí u návštěvníka. V projektu Nahráno, otevřeno nešlo pouze o zprovoznění digitalizační linky, ale také o zpřístupnění hotových digitalizátů online. V rámci projektu proto vznikl sbírkový portál a s Knihovnou Akademie věd jsme začali připravovat open-source nástroj INDIHU Exhibition, na jehož vývoji se dnes podílí naše edukační oddělení. Návštěvníci si díky němu mohou vytvářet vlastní virtuální výstavy s našimi digitalizovanými exponáty.

Sdílíte digitalizáty i s dalšími platformami?

Spolupracujeme s Krameriem a Národní digitální knihovnou, a to jednak kvůli muzejním exponátům, jednak kvůli fondům Arcibiskupské knihovny v Kroměříži. Také jsme členy European Heritage Label, což je ocenění Evropské komise fungující od roku 2012. Muzeum umění Olomouc je jeho držitelem od roku 2015, a já v rámci této platformy vedu jednu z pracovních skupin zaměřenou na digitalizaci a nová média. Skrze tuto síť nyní připravujeme spolupráci s Google Arts & Culture, jejíž součástí bude vytváření online výstav a prezentací s našimi digitalizáty.

Pod jakou licencí digitalizovaný obsah zpřístupňujete?

Většina digitalizátů je volně dostupná prostřednictvím Wikimedia a licence Creative Commons. Výjimku představuje hudební archiv v Kroměříži, který spravujeme ve spolupráci s Arcibiskupstvím olomouckým. Část materiálů z tohoto archivu není dosud odborně zpracována a vlastník si nepřál jejich plné zpřístupnění. Jinak je ale drtivá většina našich digitalizovaných fondů volně přístupná.

V Muzeu moderního umění aktuálně probíhá výstava Životy. Umělci perem Karla van Mandera, jejímž jste kurátorem. Jaký je koncept výstavy a jak v expozici využíváte současné technologie?

Výstava je koncipována kolem Knihy malířství, kterou Karel van Mander vydal roku 1604 v Haarlemu. Jde o zásadní pramen pro dějiny umění, ale zároveň o velmi čtivé a zábavné dílo. S překladatelkou Zuzanou Henešovou jsme se proto před několika lety rozhodli knihu poprvé vydat v českém jazyce. Velmi záhy se ukázalo, že by byla škoda zůstat jen u publikace, a začali jsme uvažovat o výstavě. Původně měla být menší, určená pro Arcidiecézní muzeum, ale díky navýšení rozpočtu ze strany Ministerstva kultury jsme ji mohli připravit ve výrazně větším rozsahu. Z devadesáti pěti medailonů umělců jsme nakonec vybrali dvacet čtyři, které na výstavě představujeme v kontextu van Manderova textu. U čtrnácti z nich si návštěvníci mohou text poslechnout v podání herce Igora Bareše, který pro nás úryvky z knihy namluvil. Celou výstavou pak návštěvníky provází AI průvodce Cabinet of Wonders, pro který jsme připravili tři varianty prohlídek. První odborně koncipovaná prohlídka trvá devadesát minut a vychází z textů psaných pro katalog k výstavě. Ve druhé představuji svůj osobní výběr čtrnácti děl, a v třetí, dětské prohlídce vystupuje jako vypravěč sám Karel van Mander. Vedle audio průvodců jsme připravili i interaktivní prvek, kdy si návštěvníci na monitoru zadají téma obrazu, vyberou si jednoho z pětadvaceti umělců a umělá inteligence jim vygeneruje obraz v daném stylu.

Životy. Umělci perem Karla van Mandera, Muzeum umění Olomouc

Využívají návštěvníci výstavy průvodce Cabinet of Wonders?

Využívají, i když se přiznám, že nás některé věci překvapily. Například řada návštěvníků, kteří přijdou sami, si zvolí dětskou prohlídku a projdou si výstavu právě tímto způsobem. To je pro nás velmi důležitá informace. Možná to naznačuje, že bychom v budoucnu měli ještě více zjednodušit základní prohlídku určenou běžným návštěvníkům. I proto tuto výstavu vnímáme jako experiment, kdy zkoumáme nejen možnosti využití umělé inteligence, ale i přímé ohlasy publika.

Současnou výstavu vnímáme jako laboratoř. Zkoumáme nejen možnosti umělé inteligence, ale i to, proč dospělí návštěvníci často raději volí dětskou verzi prohlídky.

Plánujete využít průvodce Cabinet of Wonders i v dalších expozicích muzea?

Určitě ano, stejný formát tří typů prohlídek bychom chtěli v první polovině příštího roku spustit i ve stálých expozicích Arcidiecézního muzea. Tam už budeme mít na přípravu více času a plánujeme úzce spolupracovat s edukačním oddělením. Současnou výstavu proto označujeme za jakousi laboratoř nových médií v Muzeu umění Olomouc, je to první vlaštovka, na které si zkoušíme práci s nástroji umělé inteligence.

Životy. Umělci perem Karla van Mandera, Muzeum umění Olomouc

Připravujete i jiné projekty, které přispějí ke zpřístupnění Vašich expozic s využitím současných technologií?

Rádi bychom našli financování pro projekt vlastního AI průvodce, který by návštěvníky vítal na několika místech muzea. Chceme se vyhnout etickým problémům, které se pojí s digitalizací historických osobností, a proto by se jednalo o průvodce v podobě kurátora, který se přiznaně stylizuje do různých historických rolí spjatých s Arcidiecézním muzeem. Vedle toho plánujeme vytvořit digitální hru s detektivní zápletkou, která by návštěvníky mohla provádět muzeem ještě před jeho návštěvou. Inspirací pro nás byl projekt Archeologického muzea v Neapoli, který vznikl před několika lety a byl velmi úspěšný.

V muzeu už dnes využíváte herní vizualizace, jak fungují?

Návštěvníci si mohou s gamepadem projít různá historická prostředí přímo na Svatováclavském návrší, tedy v prostoru katedrály a Arcidiecézního muzea. Je to v zásadě rozšířená realita s výraznými herními prvky. Divák se pohybuje vymezeným prostorem, může vstupovat do budov a prohlížet si objekty. Do budoucna chceme tuto vizualizaci obohatit o příběh a postavy, se kterými bude možné vést dialog a získávat tím více informací o dané době. Digitální technologie v tomto ohledu představují velmi efektivní nástroj pro přiblížení historického kontextu návštěvníkům.