V české muzejní praxi platí, že pokud se něco navyšuje, tak jsou to jedině počty sbírkových předmětů. Současný trend je bohužel takový, že v tuzemských muzeích takřka nedochází k navyšování kapacity personálu nebo rozpočtu, a tím pádem ani k častější obměně sbírkových expozic. V důsledku toho mnohdy až 90 % sbírkových předmětů zůstává skryto před zraky návštěvníků v depozitářích, kam mají tradičně přístup jen pověření zaměstnanci a zaměstnankyně muzeí.

Navzdory omezeným zdrojům je tento problém i na české muzejní scéně kompenzován digitalizací sbírkových předmětů, ale ani ta nejdokonalejší digitální reprodukce (zatím) nenahradí prožitek z fyzického vnímání předmětu. Některá muzea jdou proto ve zpřístupnění svých sbírek o krok dále a otevírají veřejnosti vedle tradičních výstavních prostor také své depozitáře. Zatímco před pár lety se tento nápad jevil muzejním pracovníkům (a konzervátorům obzvlášť) jako utopický sen, příklady nově otevřených depozitářů z posledních let ukazují, že se jedná o udržitelný – a mezi návštěvníky velmi populární – způsob prezentace muzejních sbírek i chodu samotného muzea.

Depot Boijmans Van Beuningen. Foto: Ossip van Duivenbode

Od kabinetu kuriozit k vědeckému skladišti

Otevřené depozitáře sice zahrnují dílčí kurátorované sekce, jejich hlavní pointou však je, že předměty návštěvníkům prezentují tak, jak jsou standardně v depozitáři uloženy. Způsob uspořádání a prezentace proto závisí především na typologii, materiálu, velikosti či stupni vyžadované ochrany konkrétního sbírkového předmětu. V tomto ohledu mají otevřené depozitáře blízko k tradici takzvaných kabinetů kuriozit, kde se v jedné expozici mohla potkat čínská tabatěrka s keltským prstenem a helmou napoleonského vojáka.

Otevřené depozitáře, stejně jako kabinety kuriozit, probouzejí v návštěvnících zvědavost a údiv nad rozmanitostí naší kultury a přírody. V případě soudobých depozitářů se ovšem nejedná o údiv oproštěný od racionálního, vědeckého pohledu na svět, neboť už samotný výběr sbírkových předmětů podléhá vědecké specializaci muzea, a ta následně ovlivňuje třídění a způsob uložení předmětů. Expozice otevřených depozitářů tak nejsou pouhými kabinety kuriozit, ale zároveň nejsou ani kurátorovanými výstavami, které předměty uspořádávají na základě odborné interpretace jejich vzájemného vztahu.

Depot Boijmans van Beuningen. Foto: Ossip van Duivenbode

Depozitář jako zrcadlo muzea

Za světově první, plně přístupný depozitář je považován Depot Boijmans Van Beuningen, který byl v Rotterdamu otevřen v roce 2021. Architektonicky výjimečná budova v centru města se jako skleněná nádoba rozšiřuje do výšky a svůj objem skrývá za fasádou ze zrcadlových ploch, které odrážejí okolní prostředí v odkazu na mimetickou funkci umění. Architektonický návrh byl vypracován s ohledem na zpřístupnění prostor návštěvníkům, centrální část budovy je tudíž otevřená pro veřejnost a umožňuje nahlížet do jednotlivých sekcí depozitářů přes skleněná okna. Některé z uzavřených klimatizovaných místností jsou přístupné v doprovodu odborného pracovníka, který zároveň návštěvníkům vysvětluje pravidla provozu depozitáře a péče o sbírkové předměty. Konzervátorskou úlohu muzea přibližují i průhledy do restaurátorských dílen, které poskytují vhled do specializované práce místních restaurátorů. Kromě prezentace děl je tak podstatnou funkcí Depotu Boijmans představit současné muzeum jako odborné pracoviště, jehož konzervátorské a výzkumné aktivity plnohodnotně doplňují ty výstavní.

V&A East Storehouse. Foto: Markéta Mansfieldová

Příběhy mezi regály

Podobným způsobem je koncipován také nový depozitář Victoria and Albert Museum v Londýně, který byl pro veřejnost otevřen na konci května letošního roku. Stejně jako v Depotu Boijmans, i zde mohou návštěvníci přes skleněná okna sledovat práci restaurátorů či logistiku transportu uměleckých děl.

Veřejnost však neprochází zvláštním koridorem, ale vstupuje přímo do sekce depozitáře určené k uložení předmětů s nižším stupněm ochrany. Prostory tak umožňují bezprostřední vizuální kontakt s vysokým počtem sbírkových předmětů, které jsou v regálech uloženy převážně podle typu materiálu či velikosti.

Návštěvníkům jsou formou klasických popisků propojených s digitální aplikací nabídnuty tři okruhy, které mohou při své prohlídce sledovat – za prvé je to téma muzea jako národního sběratele, za druhé role muzea jako zdroje inspirace pro umělce i místní komunity a za třetí právě přiblížení provozu a odborných činností muzea.

Pohled do otevřeného depozitáře V&A East Storehouse v Londýně. Foto: Markéta Mansfieldová

Od Londýna k Brnu: nové způsoby zpřístupnění a interpretace

Prohlídkové okruhy v depozitáři V&A se sice zakládají na tradičním kurátorském přístupu, jejich propojení s digitálním obsahem má však potenciál pro vytváření nových návštěvnických zážitků, které mohou být prohloubeny s využitím umělé inteligence. Digitální aplikace, která má informace o sbírkových předmětech a o profilu uživatele, může vytvořit prohlídku na míru bez ohledu na jazyková a věková omezení návštěvníků. Čím více předmětů je v prostoru vystaveno, tím širší jsou možnosti individuálních tras a s tím spojeného poznání. Tento způsob interpretace předmětů se nabízí nejen v otevřených depozitářích, ale také v rozsáhlých stálých expozicích či na výstavách, které jsou koncipovány po vzoru depozitáře – jako například expozice Black & Light Depo v Moravské galerii.

Otevřený depozitář Moravské galerie. Foto: Web MG

Moravská galerie představuje na české muzejní scéně osvěžující důkaz toho, že i v místním prostředí lze držet krok se světovými trendy.

Kromě digitalizovaných sbírek galerie zpřístupnila veřejnosti i svůj nový depozitář, a ačkoliv jsou jeho prohlídky možné v omezenějším rozsahu než je tomu u příkladů ze zahraničí, přesto tento počin dokazuje, že transparentní zpřístupňování sbírek není utopie ani v českém prostředí. Pro posun od kabinetu kuriozit k muzeu budoucnosti je však zapotřebí promýšlet také efektivní strategie pro interpretaci zpřístupněných předmětů, třeba právě s využitím umělé inteligence. Pokud totiž nemůžeme obměňovat samotné expozice, můžeme alespoň proměňovat příběhy, které vystavené předměty vypráví.