Zpřístupnění hmotného i nehmotného dědictví široké veřejnosti považujeme za zásadní úlohu muzeí ve společnosti. Umělecká díla, měsíční horniny, kostry pravěkých lidí, zemědělské stroje a nástroje – rozmanitost exponátů, které muzea uchovávají, je odrazem diverzity světa, který nás obklopuje. Ačkoliv muzejní sbírky návštěvníkům představují snad všechny poznatelné části vesmíru, tato rozmanitost se příliš nepromítá do způsobů, jakými jsou exponáty v muzeích prezentovány. Výstavní techniky užívané kurátory a kurátorkami se často opírají o zažitá schémata, která vycházejí z historické provázanosti rozvoje muzeí a vědeckých disciplín v 19. století. Vědecká klasifikace totiž podřizuje rozmanitost muzejních exponátů přísnému metodickému řádu, což se promítá do způsobu organizace a interpretace sbírek více, než si mnohdy uvědomujeme.

Od vědecké klasifikace k přístupné interpretaci

Typickým příkladem zažitého kurátorského schématu jsou výstavní texty. Historicky se didaktické popisky a katalogy začaly užívat jako způsob propojení exponátů a vědecké klasifikace, jež vystaveným předmětům poskytuje sjednocující rámec. I dnes představuje nejběžnější formu muzejní interpretace klasické schéma úvodního textového panelu, ve kterém kurátor ze své vědecké pozice vymezuje téma výstavy, po němž následují kratší texty uvozující jednotlivé výstavní sekce a dílčí faktické popisky u jednotlivých artefaktů. Teprve v posledních letech se tento zažitý interpretační postup začíná výrazněji přehodnocovat, a to právě s cílem zpřístupnit muzejní expozice širšímu spektru návštěvníků. Nové poznatky vycházející z kritické muzeologie a návštěvnických studií přinášejí řadu doporučení ohledně obsahu a formátu výstavních textů, ale také návrhy alternativních přístupů, které analogové výstavní texty doplňují nebo od nich zcela upouštějí.

Konference Muzea bez bariér, Gočárova Galerie

Otázka přístupnosti výstavních textů byla jedním z klíčových témat na konferenci Muzea bez bariér, která proběhla v září letošního roku v Gočárově galerii v Pardubicích. Událost byla jedním z výstupů stejnojmenného výzkumného projektu realizovaného pod záštitou Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati. Ačkoliv se projekt zaměřuje primárně na problematiku inkluze osob se specifickými poruchami učení, značná část doporučení pro zlepšení přístupnosti výstav je relevantní i pro širší spektrum návštěvníků. Průzkum realizovaný v Gočárově galerii například ukázal, že obecně návštěvníkům čtení textů usnadňuje bezpatkové písmo v dostatečné velikosti bez kurzívy, stručný text členěný do odstavců a zarovnaný vlevo, dostatečný kontrast textu na pozadí bez užití metalických barev, umístění popisek v těsné blízkosti děl v přiměřené výšce a v neposlední řadě užití srozumitelného jazyka bez cizích slov a odborných termínů. Podobná doporučení potvrzují také etablované kurátorské příručky a v mnoha muzeích na jejich implementaci dohlíží speciálně vyškolený personál (často z řad edukátorů), který koriguje materiály vytvořené kurátorem a grafikem výstavy.

Od pasivního k aktivnímu zapojení návštěvníků

Z průzkumů představených na konferenci vyplývá, že značná část návštěvníků výstav preferuje možnost poslechu doprovodného komentáře namísto jeho čtení. S rozvojem digitálních technologií se sice dostupnost multimediálních průvodců zlepšuje, v českém prostředí se ovšem stále jedná o ojedinělé projekty, často navázané na jednu konkrétní výstavu či expozici. Podle průzkumu návštěvnického zážitku, který pro Cabinet of Wonders realizoval Lukáš Pilka s Annou Ulahelovou, se stále jen 3 % návštěvníků setkává v českých muzeích s kvalitním audio průvodcem. V nadcházejících letech ovšem můžeme předpokládat vzrůstající zájem o využití digitálních zařízení, a to především díky rozvoji umělé inteligence, která umožňuje výrazně snížit náklady na produkci mnohojazyčného vyprávění a individualizovaného rozhraní. Zatímco analogové výstavní popisky usilují z hlediska přístupnosti o co nejuniverzálnější kompromis, multimediální průvodce skýtá potenciál pro úpravu vyprávění na míru potřebám různých věkových skupin. Jak ovšem zdůrazňovali na konferenci zástupci komunity neslyšících, v případě skupin se specifickými omezeními je zapotřebí, aby se na přípravě interpretačních materiálů a průvodců podíleli odborníci a odbornice přímo z dané komunity.

Za průkopníka užití kurátorských textů ve výstavním prostoru je často označován Alfred H. Barr Jr., první ředitel Muzea moderního umění v New Yorku. Zatímco v řadě evropských muzeí se jím etablované schéma výstavních textů stále běžně používá, ve Spojených státech se diskuse o přístupném formátu textů přesunula k širší otázce zkušenosti, kterou mohou muzea návštěvníkům zprostředkovat. Úloha muzea a jeho kurátorů jako svrchovaných poskytovatelů odborných informací, kteří poučují širokou veřejnost, se vlivem konstruktivistických teorií proměnila v chápání muzea jako místa, kde se návštěvníci aktivně zapojují do utváření poznání. Dialogické a participativní interpretační techniky, které vycházejí z konstruktivistického modelu vzdělávání, se tak v posledních dekádách etablovaly v řadě amerických muzeí.

Konference Muzea bez bariér, Gočárova galerie

Radikální odklon od užití výstavních textů navrhují muzejní edukátoři Riky Burnham a Elliotta Kai-Kee v metodě, která vychází z pečlivého pozorování exponátů a sdílení vlastních postřehů s ostatními. Lektoři pracující na základě této metody vybízejí návštěvníky, aby přicházeli s vlastními interpretacemi, a poskytují pouze upřesnění faktických informací. Zavedení této metody do běžné muzejní praxe je ovšem problematické, neboť vyžaduje přítomnost kvalifikovaného personálu. Do budoucna se tak nabízí otázka, zda a jak by tato metoda mohla být zakomponována do multimediálních průvodců využívajících umělou inteligenci, a tím i snadněji uplatňována v každodenním chodu muzea. Diskuse o přístupnosti výstavních textů tak můžeme vést nejen s ohledem na potřeby současných návštěvníků, ale i ve vztahu k novým možnostem interakce, které přinášejí současné technologie.